Lidé objektivem Alexandra Chemkeneva

Alexandr se zaměřuje na lidi, kteří se nikdy nedostanou na titulní obálky novin, a kterým se dostává minimum pozornosti veřejnosti: senioři, lidé bez domova, pacienti psychiatrických středisek, sociální pracovníci nebo veřejní aktivisté. Touto metodou zdůrazňuje, že na každém záleží. Jeho vizuální portréty doplňují příběhy, které navozují pocit, že „kapka se stává mořem“.

V letech 2018-2020 Alexandr pracoval na Deleted, sérii portrétu lidí bez domova. Umělec se snažil nejen zachytit obličeje lidí, kteří z různých důvodů přišli o domov, ale také vyprávět jejich příběhy, a především zvyšovat povědomí o těchto lidech a jejich životech, aby motivoval ostatní jim pomoci.

Po vypuknutí války Alexandr začal dělat portrétní fotografie obyvatel Kyjeva hledajících úkryt před útoky ruské armády. Tyto portréty jsou stylem a vizuální komunikací podobné jeho předešlé sérii Deleted. Jediný rozdíl je ten, že tato série vypráví lidí, kteří by o svůj domov mohli přijít při kterémkoliv zaznění sirény leteckého poplachu, lidí, kteří jsou nuceni se ukrývat ve sklepech, kostelech a stanicích metra – hodiny, týdny, někdy i měsíce – a kteří se dočasné stávají lidmi bez domova v momentu nejistoty a očekávání.

Pozadí je utlumené; ve středu pozornosti jsou portréty obyčejných Ukrajinců, kteří byli svědky války ve svých rodných vesnicích a městech. Obličeje lidí na fotografiích jsou klidné a soustředěné, jejich myšlenky a pocity ukryté hluboko uvnitř. Tato typologie spojuje obrazy lidí z rozdílných podmínek, rozdílných věkových kategorií a pohlaví. Alexandr se opět primárně soustředí na vyprávění jejich příběhů. Před vytvořením portrétu umělec s lidmi, které fotí, tráví mnoho času. Baví se s nimi, naslouchá jim, a vciťuje se do nich. Portréty tvoří až když jsou lidé připravení být vyfoceni. Stane se to ve chvíli, když společně naleznou důvěru, komunikaci a touhu sdílet svůj příběh.

Na začátku ruského útoku na Kyjev dopadla bomba na auto zaparkované, vedle bytového domu, kde kdysi bydlela NATALIA DOLINSKÁ. Střepiny a oheň zničily sedm vozidel. Pětatřicetiletá Dolinská, ředitelka pobočky finanční společnosti, zůstala ušetřena; před útokem se přestěhovala. Když Rusko zaútočilo na Ukrajinu, její společnost ukončila činnost, a ona přestala denně docházet do zaměstnání. Proto se připojila k polní kuchyni a nyní se střídá s dalšími dobrovolníky a dobrovolnicemi při shánění potravin nebo přípravě jídla; plameny za ní na tomto portrétu jsou z kamen pod širým nebem, které nyní nakrmí tisíce sousedů
a sousedek. Dolinská mluví se znechucením o kremelské propagandě, která opakovaně tvrdila, že ruská armáda přišla zachránit Ukrajinu, zatímco její domov byl bezmála zničen, přišla o práci a ruské síly se zřejmě snažily obklíčit hlavní město. Rusko podle ní do země nevtrhlo na pomoc. „My nepotřebujeme zachraňovat,“ říká. „Dařilo se nám dobře i bez vás.“

Osmatřicetiletý ROMAN KRYVYTSKYJ vede v Kyjevě klub bojových umění s názvem Fighter, kde vyučuje karate asi 200 studentů a studentek. Do Sil územní obrany vstoupil v den, kdy ruské prapory překročily ukrajinské hranice. Kryvytskyj neměl žádné zkušenosti s pěchotními zbraněmi, ale účastnil se krvavých pouličních střetů o Majdan v roce 2014; bojů, při nichž se používaly Molotovovy koktejly a hole pobité hřeby. Ukrajinská armáda ho přidělila k protitankovému týmu, který britský instruktor učil, dle vlastních slov, „nuancím“ při používání NLAW – střel s protipancéřovými hlavicemi odpalovanými z ramene, které ničily tanky na mnoha válečných frontách. „Poslední dva týdny jsme trénovali jejich použití,“ uvedl Kryvytskyj. Ruské kolony podle něj nepřežijí pokusy o vstup do Kyjeva. Až boje skončí, očekává, že se vrátí ke svému dřívějšímu životu. „Hodlám se oženit a mít děti,“ říká. „Mám svoje plány.“

ANNA MALININOVÁ (30) je soukromou učitelkou angličtiny pro děti, která se musela proti své vůli ubytovat na nástupišti metra. V den ruské invaze ji probudily exploze, a tak si sbalila batoh a šla ven, kde se potkala s kamarádkou. Když se vrátila do svého bytu na internátu, zjistila,
že majitel zmizel a zamkl všechny tři zámky na dveřích. Malininová měla klíč jen od jednoho. Majiteli se nedalo dovolat. „Skončila jsem na ulici,“ říká. Malininová z metra vychází každý den asi na 30 minut. Říká, že většina podniků v okolí je zavřená, ale v jednom obchodě stále
mají jídlo, a tak tam chodí. Na nástupišti je v noci zima – „velká, velká zima,“ zdůrazňuje, „skoro jako venku“. 16. března, když byl celý Kyjev uzavřený, nebylo Malininové vůbec dovoleno vyjít ven. „Někteří tady jsou už několik dní,“ řekla nedlouho po západu slunce.

SVITLANA PETROVSKÁ (86) je žijícím archivem ukrajinského utrpení a houževnatosti. Narodila se v roce 1935, a když německá armáda postupovala na Kyjev během druhé světové
války, uprchla s rodinou do Ruska. Její příbuzní, kteří ve městě zůstali, zemřeli. Petrovská jako malá uprchlice prodělala spalničky a zápal plic. Uzdravily ji ruské ženy na vesnici, říká. Do Kyjeva se vrátila ke konci války, když byla stále ještě dítě, a pomáhala s úklidem trosek. Jako mladá žena se stala učitelkou dějepisu a v této kariéře pokračovala 63 let. Když v únoru Rusko začalo Kyjev bombardovat, přesunula se do metra a ukrývá se v něm prakticky neustále – sama tvrdí, že je to pro ni nejrozumnější volba, protože už může chodit jen velmi
pomalu a mezi útoky nemůže přecházet mezi domovem a úkrytem. Když se ke konci druhého týdne invaze ruská armáda blížila ke Kyjevu, odjela z města do Budapešti; útoky na její domovinu rámují její život. „Tohle jsem v životě ještě neviděla – a to už jsem něco zažila,“
říká do telefonu při překračování hranic, znovu jako uprchlice.

Válka s Ruskem rodinu VALERIE GANIČOVÉ (58) rozdělila ještě před invazí. Její starší dcera žije v Doněcku, kde separatisté podporovaní Kremlem bojují už od roku 2014, konzumuje ruská státní média a věří jim. Ganičová tvrdí, že její dcera není putinistka, ale podporuje Rusko a nevěří tomu, že válka probíhá tak, jak ji zažívá její matka. „Prostě jí vymyli mozek,“ tvrdí Ganičová. „Ona tomu nerozumí.“ Sama Ganičová se narodila v ruském městě Ufa,
ale na Ukrajině žije už dlouho. Pracuje jako prodavačka v supermarketu a píše filmové scénáře. Má nemocné srdce, a tudíž se příliš necítí na neustálé přesouvání z bytu do metra a zpátky, a proto v podzemí žije už několik týdnů. V úkrytu mluví o útočícím vojsku se znechucením: „Nejsou to lidi,“ říká. „Takhle se lidi nechovají.“ O západních armádách ale nemluví o moc lépe. „NATO se ukrývá za těly ukrajinských vojáků a civilistů,“ tvrdí.

TARAS KOBLIUK (33) a NINA SAVĚNKOVÁ (33) jsou manželé, kteří společně pracují jako litografové. Když začala válka, měli naspořené peníze a byli zdraví. Savěnková říká, že se
rozhodli využít svou energii, aby pomohli svému městu. Pár odvezl Maiu, jejich sedmiletou dceru, k prarodičům do Lvova na západě Ukrajiny. Pak se přidali ke skupině, která na kole
a autem shání léky a doručuje je potřebným. Fronty před lékárnami tehdy rostly a zásoby některých přípravků docházely. „Dva dny jsme hledali lék pro dítě s epilepsií,“ říká Kobliuk. Během dne Savěnková a Kobliuk pracují venku a pohybují se po Kyjevě, čímž se vystavují riziku leteckého, dělostřeleckého i raketového bombardování. Nejdříve žili ve druhém patře, ale pak se přestěhovali o jedno výš, blíž k létající munici, ale i vzduchu. „Jsme už odvážnější,“ tvrdí Savěnková.