Jonas Bendiksen – Book of Veles

2. 3. 2022

Jonas Bendiksen. Book of Veles, Staré nevyužité pilíře dálničního mostu u města Veles, Severní Makedonie. © Jonas Bendiksen / Magnum Photos, 2020

Publikace The Book of Veles proslula jako fenomén nejen ve světě fotoknih, ve kterém se bleskurychle rozšířila, ale stačila proniknout i do mainstreamu, čímž přispěla do debaty o současné povaze fotografie. Tento projekt, zasazený do provinčního městečka Veles v Severní Makedonii, je pochopitelně „fake“. Jonas Bendiksen sice nenudí svým zpochybňováním „pravdy obsažené ve fotografii“, jak to činila řada umělců před ním, místo toho přenáší manipulaci na novou úroveň. Jako fotograf agentury Magnum se Bendiksen zavázal dbát o čistotu média a spojitost obrazu a líčeného příběhu se skutečností. Jak má ale fotograf zobrazovat svět založený na fake news? Jak věrohodně podat zprávu o způsobech manipulace a mlžení o stavu světa?

Bendiksen narazil na Veles, podobně jako ostatní v jeho branži, v roce 2016 u příležitosti prezidentských voleb ve Spojených státech. Prohra demokratické kandidátky se všeobecně klade za vinu dezinformacím šířeným prostřednictvím sociálních sítí. Pátrání investigativních novinářů záhy odhalilo, že články oslavující Trumpa se statisíci až miliony sdílení byly zveřejňovány na internetových stránkách v daleké Severní Makedonii. Jako středobod těchto fake news se ukázalo právě městečko Veles. Během jedné ze svých tiskových konferencí se o něm zmínil i Barack Obama. Bendiksen, který se nijak netají svými antitrumpovskými postoji, se rozhodl vytvořit projekt, který by nejenže ilustroval fungování nového odvětví IT, ale sám zopakoval týž mechanismus tím, že vyprodukoval vlastní „ne-pravdu“. Fotograf celkem dvakrát navštívil Veles s fotoaparátem, nicméně bez uplatnění tradičních fotoreportážních postupů. Nezachycuje totiž místní obyvatele, a už vůbec jej nezajímá vyhledávání kontaktu se skutečnými hackery, kteří fake stránky vytvořili. Namísto toho přichází se sérií snímků, které jsou spíše podobné krajinám, interiérům, panoramatům anebo 3D skenům, aby po návratu do rodného Norska materiál zpracoval, fotografie upravil a přidal do nich počítačově vygenerované lidské postavy. Jako výsledek použití vhodných nástrojů a aplikací vznikly nové, zmanipulované fotografie města Veles. Fotografie jsou dosti pochmurné a krajina Severní Makedonie špinavá, chudá a plná komicky provizorních staveb.

Cyklus norského autora se podobá návratu do Boratova rodného kraje, kde po ulicích chodí medvědi a vedle staré lady najdeme zaparkované nové lamborghini. Objevují se zde zábavné motivy, které východní části starého světadílu propůjčují exotiku, jež je k vidění kupříkladu na populárních instagramových účtech typu LookAtThisRussian. Kniha bezpochyby umocňuje stereotypní obraz střední a východní Evropy. A aby toho nebylo málo, Bendiksen svou knihu vybavil absurdními a – pochopitelně – nepravdivými texty legend o Velesovi, pohanském bohu chaosu vystupujícím v podobě medvěda, který doslova krouží po městě. Dnešní obyvatelé Severní Makedonie se stávají svým způsobem vyznavači Velesova kultu, ztělesňují víru v lež a v sílu klamu. Na druhé straně je ale přece všem jasné, že se jedná o lži. Tato osobitá odveta Jonase Bendiksena za balkánskou hru na fake news, která dohnala americkou demokracii na pokraj zkázy, je zároveň sdělením o něm samém. Bendiksena tak lze číst a obrazově interpretovat jako severského puristu a idealistu, možná ne jako kolonizátora, avšak bezpochyby jako představitele povýšeneckého postoje vůči této části světa. Jak je známo mj. z knih Larryho Wolffa, tato původně osvícenská tradice je stejně tak přitažlivá jako ošidná a v jejím rámci je racionální, demokratický a spravedlivý Západ postaven do kontrastu k iracionálnímu, anarchickému a deprivovanému Východu.

Stojí ovšem za zmínku, že tato „Transylvánie“, tak náročná po jazykové a politické stránce, je dnes osídlena již nejen zkorumpovanými oligarchy, pohádkově krásnými ženami a homofobními autokraty, ale také mládeží zběhlou v informačních technologiích. Mladí, chudí lidé už nevykrádají zlatnictví ani neloupí německá auta, ale jdou s duchem doby – pouští se do krádeže amerických voleb. Z této perspektivy bychom se měli spíše věnovat opravdovým hrdinům z Velesu, kteří se chtě nechtě stali nejen předvojem fake news, ale i nepravdivé, zmanipulované fotografie. The Book of Veles vzdává hold právě těmto anonymním teenagerům, kteří změnili běh dějin, a navíc na tom vydělali. V tomto smyslu jsme z Velesu my všichni.

Text: Adam Mazur

POPISKY

1 | Jonas Bendiksen. Book of Veles, Staré nevyužité pilíře dálničního mostu u města Veles, Severní Makedonie. © Jonas Bendiksen / Magnum Photos, 2020
2 | Jonas Bendiksen, Book of Veles, Figurína ve výloze, Severní Makedonie. © Jonas Bendiksen / Magnum Photos, 2020
3 | Jonas Bendiksen, Book of Veles, Bytová budova za soumraku, Severní Makedonie. © Jonas Bendiksen / Magnum Photos, 2020
4 | Jonas Bendiksen, Book of Veles, Akvapark na okraji Velesu, Severní Makedonie. © Jonas Bendiksen / Magnum Photos, 2020

Adam Mazur

je polský kurátor, kritik a akademický pracovník. Vydal knihy Historie fotografii w polsce, 1839-2009 (Historie polské fotografie 1839-2009)a Mutilated World: Histories of Central European Photography 1838-2018 (Znetvořený svět: Dějiny fotografie ve střední Evropě 1838-2018). Byl spolukurátorem výstavního projektu Photobloc.Central Europe in Photobooks prezentovaného v Polsku, Česku a Litvě. Mazur působí jako odborný asistent na M. Abakanowicz University of Arts v Poznani.

Jonas Bendiksen

je norský fotožurnalista. Je autorem knih Satellites (2006) [Satelity] a The Places We Live (2008) [Místa, která žijeme]. Je držitelem cen World Press Photo, International Center of Photography, National Magazine Awards a Pictures of the Year International. Bendiksen je členem a v současné době i prezidentem agentury Magnum Photos. V současné době žije se svou manželkou a třemi dětmi v Oslo.

#41 Postdigitální Fotografie

Komplexní vidění celého světa fotografie a potřeba neuzavírat toto médium do jednotlivých bublin či mezi skupinky příznivců je vlastní málokterým teoretikům/čkám fotografie. Jedním takovým byl právě Filip Láb. Účastnil se s námi debat při přípravách čísel časopisu, patřil do redakční rady. Filip předčasně odešel z tohoto světa. Jeho výjimečné rozkročení mezi fotožurnalistikou a schopností reflektovat současné umění bylo unikátní a přesně tento typ porozumění a otevřenost, která napomáhá bubliny prolínat, místo se do nich uzavírat, nám všem bude chybět. Toto číslo má rozvíjet odkaz Filipa Lába a jeho poslední knihy se stejnojmenným názvem Postdigitální fotografie. Filipův přínos spočíval jak v zájmu o médium fotografie a technologické aspekty jeho dalšího vývoje, tak ve sledování mediálního světa a odkrývání manipulací, které fotografie dokáže až nebezpečně brilantně zprostředkovávat. Začněme o postdigitální fotografii prvním digitálně upraveným snímkem na světě. Je od Johna Knolla a zobrazujeí jeho přítelkyni na Tahiti. Umělec Constant Dullaart věnoval zmíněné Jennifer celý projekt využívající filtrů Photoshopu se schopností okomentovat jak nedávnou minulost, tak položit otázky ohledně budoucího vývoje práce s obrazem. Jiným exemplárním příkladem, ze kterého by Filip hýkal nadšením, je kauza kolem fotožurnalisty Jonase Bendiksena, o jehož knize plné postprodukovaných snímků píše Adam Mazur. Co je postdigitální fotografie? V případě tohoto čísla je to spektrum přístupů, souvislostí a technologických aspektů počínaje technologií deep face a využíváním umělé inteligence pro automatické vyhledávání obrazů přes (ne)skrytou uhlíkovou stopou dat, fake news a pojem postpravdy k manipulaci skrze postprodukci až po umělecké přístupy od desktopového dokumentu z home-office či divokou postinternetovou estetiku nebo lapidární rozmixování fotek například do tekutého slizu. Pestrá nabídka.