Autenticita

Jaký zážitek vlastně od autenticity očekáváme? Je to upřímnost výpovědi, nebo intenzita pocitu, který v nás vyvolává? A co když je zážitek skutečný, i když jeho původ nikoli? Pokládat si tyto otázky v době AI generativních modelů, deepfake technologií, pokročilé obrazové syntézy a filtrování reality skrze digitální rozhraní může být frustrující. Obrazy, které byly při vynálezu daguerrotypie považovány za nezpochybnitelný otisk reality, naopak otevřely prostor pro manipulaci, selekci a inscenaci a současný technologický vývoj tento rozpor ještě radikalizuje. Nejde už pouze o otázku manipulace, ale o hlubší posun rámce, v němž autenticitu vůbec rozpoznáváme a prožíváme.

Číslo otevírá příspěvek ukrajinské autorky Kateryny Radchenko mapující, jak se proměňuje vizuální jazyk během ruské invaze na Ukrajinu. Svůj příspěvek píše během krátkých mezer mezi výpadky proudu prosincových a lednových blackoutů v Kyjevě, kde dlouhodobě žije. Obraz války tak nesleduje jen skrze dronové záběry, videa a satelitní snímky, ale z perspektivy každodenní zkušenosti, v níž se vizuální reprezentace prolíná s přímými prožitky krize a nejistoty. O osobní zkušenosti s válkou hovoří i deníkové záznamy Sashy Kurmaze, který skrz koláže a roztříštěné struktury ilustruje fragmentaci identity a emocionální nestabilitu života v neustálém ohrožení. Autenticita zde nespočívá v celistvém obrazu, ale v přiznané neúplnosti.

Naskakuje mi z toho husí kůže, stejně jako při čtení eseje Seeing Genocide: Weaponization of Images. „Images do not have an innate truth; they live in community with or against those who are involved in them.“ Autorka Ariella Azoulay v tomto textu ukazuje, jak nebezpečně přesvědčivá dokáže být autenticita diváckého zážitku. V nelidském ničení Gazy nejsou obrazy jen svědky genocidy, stávají se její součástí. Genocida se totiž neodehrává v jednom šokujícím snímku, ale v dlouhodobém, instrumentalizovaném nadbytku obrazů, které ve své podstatě vytvářejí souhlas s násilím.

Spekulativní a fikční světy Daniela Feldsteada, Marka Dorfa nebo Martina Newtha testují, jak rychle se zabydlujeme v hybridních krajinách a situacích. Digitální manipulace nebo syntetická příroda zde nejsou opakem reality, ale jejím rozšiřováním. Dokáže být takový obraz sugestivnější než fotografie skutečné fyzické krajiny? Možná se dnes už nepídíme po původu obrazu proto, abychom mu mohli věřit, ale proto, abychom se v něm dokázali ukotvit.

Stopy násilného činu, jejich zviditelnění a dopad na kulturní paměť země ve svém uměleckém výzkumu zkoumá nigerijská umělkyně Minne Atairu, která pomocí AI modelu DALL·E „restauruje“ beninské bronzy násilně odcizené během britské kolonizace v roce 1897. Podobně i Sofia Crespo pracuje s neúplnými, selektivními daty a ukazuje, že autenticita minulosti je vždy čtena prizmatem přítomnosti. Může umělá inteligence sloužit jako nástroj k reinterpretaci kulturního dědictví poté, co bylo fyzicky odtrženo od svého kontextu?

Toto číslo se proto nesnaží autenticitu zachytit ani definovat. Sleduje ji jako pohyblivý vztah mezi autorstvem, technologií, publikem a světem, který se už dávno nevyskytuje jen před objektivem. Autenticita se zde nejeví jako záruka pravdy, ale jako způsob, jak se orientovat v realitě neustálé proměny. Možná už nehledáme obraz, kterému bychom mohli bezvýhradně věřit. Možná hledáme obraz, se kterým dokážeme zůstat. Alespoň na chvíli.

Barbora Vanická Čápová | editorka