Tereza Zelenková – Mrtvý a tajný jazyk můr

11. 3. 2021

Tereza Zelenková, Řeč nočních motýlů
Tereza Zelenková, Řeč nočních motýlů

V zapadlém vnitrobloku s velkou historickou pamětí vystavuje Tereza Zelenková soubor nových děl. Jde o kompaktní sestavu, která rafinovaně pracuje s prostory galerie, vytváří zvláštní rytmus, naznačuje možnou gramatiku a slovník pro odkrývání toho podstatného, co obrazy a texty pouze naznačují. Rozsahem sice malá, ale neobyčejně koncentrovaná výstava, výjimečně zpracovaná kamej.

Na samostatné výstavě v Ateliéru Josefa Sudka se Tereza Zelenková představila v Praze již potřetí, v roce 2014 to bylo výstavou Two and Two in Five v Galerii Jelení a o tři roky později v Galerii NoD výstavou Had, který zmizel v díře ve stěně (2017). Prostory galerie jsou poměrně komplikované a vlastně si výrazně „kladou podmínky“ na to, jak díla vybírat a instalovat. Zdánlivé nevýhody se však mohou proměnit v silnou inspiraci. V hlavní části expozice je vystaveno šest děl. V případě Terezy Zelenkové nejde nikdy o náhodná spojení, jednotlivé práce nesou celou řadu odkazů, přesto ale nabízejí i individuální čtení. Zelenková se vždy inspirovala literaturou a filozofií, tyto vazby otevřeně přiznává, a dokonce se stávají i přirozenou součástí instalace díla. Odkazovala se k Georgesi Bataillovi nebo k Jorisi-Karlu Huysmansovi, zmiňuje Austina Osmana Sparea či Gustava Meyrinka. V novém souboru se pak objevuje portrét Reného Descartesa nebo obraz Počátek světa od Gustava Courbeta. Již na výstavě v Galerii NoD psala na stěny texty, které nebyly jen doplňkem vystavených fotografií, ale pevnou a důležitou součástí celku, který teprve naznačuje alespoň obrysy toho, co má být zobrazeno. Některá díla ze souboru Mrtvý jazyk jsou adjustována s textem přímo v paspartě díla a jsou ještě doplněna referenčním obrázkem. Výstavu a jednotlivá díla si tak nejen prohlížíme, ale i čteme a promýšlíme, listujeme si v ní jako v knize. Ocitáme se tak v prostředí, které svými otázkami dalece přesahuje běžnou fotografickou expozici. Tereza Zelenková svými odkazy spíše naznačuje, navádí k možným rozcestím, jde o odkrývání, stejně jako o zakrývání a matení. Čtení není přímočaré, jak naznačovala i vyosená instalace děl na hlavní stěně. Některé stránky v pomyslné knize jsou zcela bez textu a obsahují taková sdělení, která v jiném jazyce, tajemném a mrtvém, nejsou srozumitelná. Ne náhodou se jedno z děl jmenuje Otevři knihu. Reference a odkazy vystupují na povrch, stávají se součástí fotografie, jsou nejen její historií, ale zejména současností, vytyčují její možnosti, její prostor a hranice. Každá z fotografií představuje komplexní zprávu, kde se mísí věda s mytologií, vznikají tak osobité hermetické šifry a obrazové kódy. Na hlavní část navazuje jakýsi apendix, téměř sakrální instalace jedné velkoformátové fotografie zobrazující anatomický model lidské ruky ve výrazně sochařském gestu. Vše se vrací na začátek.

Text: Otto M. Urban



Popisky

1 | Tereza Zelenková, Řeč nočních motýlů, 2020
2 | Tereza Zelenková, Tajná řeč obrazů, 2020
3 | Tereza Zelenková, Descartova lebka, 2020
4 | Tereza Zelenková, Sádrový odlitek pitvy ruky, 2020
5 | Tereza Zelenková, Mrtvý jazyk, 2020

Otto M. Urban

je historik umění, hlavní kurátor Centra současného umění DOX. Zabývá se českým a světovým uměním z přelomu 19. a 20. století, zejména symbolismem a dekadencí, stejně jako se věnuje současným autorům (Joel Peter Witkin, David LaChapelle, Václav Jirásek, Ivan Pinkava, Tomáš Rasl atd.).

Tereza Zelenková

je fotografka, žije v Londýně a v Praze. V letech 2007 až 2010 studovala fotografii na University of Westminster, následně pak v letech 2010 až 2012 na Royal College of Art v Londýně. Účastnila se řady skupinových projektů, zejména v Británii, ale i ve Spojených státech, Nizozemsku nebo Švýcarsku. Její díla se nacházejí ve významných sbírkách, například ve Victoria & Albert Museum (Londýn), Foam Photography Museum (Amsterodam), Musée de l’Élysé (Lausanne), Saatchi Gallery (Londýn) a Fotomuseum Winterthur (Winterthur).

#38 Smrt, Když Si Pomyslíš

O smrti nikdy nemluví se svými blízkými třetina populace. Lze konstatovat, že společnost globálního severu přišla o přirozený postoj k ní. Skrze ideál nekonečného růstu, konzumní život a kult věčného mládí se smrt postupně proměnila v tabuizované téma. Přítomnost smrti společnost oddálila skrze systém zdravotnictví zaměřeného na efektivitu zlepšení fyzického stavu a způsobila tak co nejvyšší odklad exitu také v rámci sdíleného vědomí většinové společnosti. Význam a hloubka procesu odcházení je snižována. Výsledkem může být potlačení strachů z konce života, které znemožňují jeho přítomné prožívání. Pro teoretiky fotografie jako Susan Sontag nebo Rolanda Barthese bylo médium fotografie svým druhem smrti nebo jejím otiskem. Jak uvádí Sontag – fotografie vyjadřují nevinnost, zranitelnost životů směřujících ke své zkáze, a tato spojitost mezi fotografií a smrtí pronásleduje všechny fotografie lidí. Křehká hranice mezi smrtí a životem byla předmětem umění od nejstarších kultur. Jaké podoby má téma konce života dnes? Nemusí být snadné projít veškeré emoční vrstvy týkající se smrti, ale pokusíme se představit různorodé momenty setkání se s kontextem smrti a různorodé úhly pohledů na ní ideálně tak, abychom mohli úctu a vděčnost k životu přijmout a nechat na nás působit v přítomnosti. Umění přijmout smrt se v ten okamžik může stát uměním žít.