Libuše Jarcovjáková – Evokativ

#4 min Josef Moucha, Libuše Jarcovjáková

1. 6. 2020

Jarcovjáková, Libuše. Evokativ. Praha: Untitled, 2019. ISBN 9788090756809.

Asociace profesionálních fotografů České republiky jmenovala zjara 2018 osobností předchozího roku Libuši Jarcovjákovou (*1952). Ocenění navrhl v souvislosti s vydáním deníkového ohlédnutí Černé roky redaktor časopisu Respekt Jan H. Vitvar. Jeho zdůvodnění vlastně přísluší také recenzovanému albu Evokativ: „Na okraji umělecké scény i společnosti tvořící Libuše Jarcovjáková se ukazuje být jednou z nejdůležitějších postav v dějinách naší fotografie. Není to přehnané konstatování. Její předlistopadové dílo u nás svou prudkostí, upřímností a energií nemá srovnání a v lecčems předčí i zahraniční autory, o nichž už se desítky let vyučuje na univerzitách.”

Nová kniha vyšla Jarcovjákové k retrospektivě uspořádané při festivalu Les Rencontres d’Arles 2019. Britský list The Guardian vyhlásil Evokativ výstavním počinem roku. Dvojjediná událost je za sugestivní bilanci 70. a 80. let pokládána právem. Vždyť vyhmátla doslova vizuální dřeň toho, čím fotografka žila. (Literárně se autorka omezila na lapidární shrnutí vzpomínek.)

Ačkoli Jarcovjáková vedla v rodné Praze pekelnou existenci zhroucenou do spirály bezvýchodnosti, absolvovala katedru fotografie FAMU. Půjčil jsem si tenkrát její diplomový opus o Robertu Frankovi a se zájmem jej pročetl. Nikoli náhodou nacházím ve výpiscích to, čím ji Frank ve třiceti zaujal a inspiroval: „Přestal ukazovat obrázky a začal ukazovat pocity. Tím otevřel ve fotografii nový prostor.”

Pro Jarcovjákovou nebylo průběžné zveřejňování postřehů v čase jejich vzniku myslitelné. Rozhodně ne v jasně vyhraněném výběru, přinášejícím nynější ohlas. Fotografka by totiž aktéry svých momentek demaskovala. A zároveň by se proměnila v nebezpečnou udavačku. Byla to přece éra nadvlády komunistů, opírajících svou moc o nejrůznější represivní složky včetně tajné policie, neštítící se vyděračských způsobů. Jarcovjáková tedy fotografovala hlavně pro sebe. Snad na památku, jistě však s posedlostí. Magazínu Reportér třeba prozradila, že má v negativech uloženy stopy všech fází dennodenních flámů: „Jdu z domova, sedím v hospodě, vracím se domů.”

Editorkou svazku Evokativ je Lucie Černá: určila řazení reprodukcí a sklenula optiku prohlídky v obrazové vyprávění, napsala doslov. Asi pouze ti, kdo něco podobného někdy podnikali, tuší, co je za strohými údaji tiráže skryto. Znamenitý výkon, řekl bych! První realizace nakladatelství Untitled má 188 stran reprezentativního formátu 210 × 275 mm, jazykem byla zvolena angličtina. Grafické úpravy se pod značkou Tapir Book Design funkčně i efektně zhostila Ania Nałęcka-Milach.

Doslov a nakladatelský slogan nabízejí Evokativ jakožto autentický dokument života umělkyně. Vír velkoměstských nocí, příležitostné známosti či alkoholické a sexuální výstřelky jsou věru zachyceny bez estetické vypočítavosti a bez obav z chybných záběrů. Nápadné je dejme tomu přesvětlování popředí hojným užíváním blesku. Údajně to představuje osobní styl, založený na kombinaci syrové nepřikrášlenosti s poetičností. Obrazová skladba je nicméně vedena z pozic daných odstupem, a poučených tudíž přímočarostí, k níž neváhají uživatelé fotografie sahat dnes. Snímky hojně prokládané improvizovanými autoportréty vyrábí v současnosti kdekdo; jenomže čerstvá klasička Libuše Jarcovjáková má svou nepřeberně nabitou a ničím nezastupitelnou minulost.

Text | Josef Moucha

Josef Moucha

(1956) je fotograf a pedagog Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Vydal eseje o historii fotografie a technických obrazech Zážitek arény (2004), novelu Mimochodem (2004), stati o umění a klasicitě Obrazy z dějin fotografie české (2011) i dvě obrazové knihy: Válka za studena / Fotografie ze základní vojenské služby v Československé lidové armádě (2017) a Doličné okamžiky (2018).

Libuše Jarcovjáková

je v současnosti jednou z nejvlivnějších a nejvíce viditelných českých fotografek u nás i v zahraničí. Dlouhodobě fotografovala romskou a vietnamskou komunitu v Československu a také slavný pražský LGBTQ bar, T-Club. Po roce 1985 se legálně vystěhovala do Západního Berlína. Po návratu do Česka v roce 1992 začala učit fotografii na řadě uměleckých vysokých škol. Její autorské fotografické knihy Černé roky (2017) a Evokativ (2019) patří ke skvostům svého žánru.

#36 Nové Utopie

Fenomén utopie chápeme jako problematicky široký pojem, a proto se jej snažíme ukotvit především v oblasti politické ekonomie a čtenáři ho představit prizmatem co nejsoučasnější umělecké a teoretické interpretace. Termín utopie je dnes často chápán především jako historický pojem, který nepřináší mnoho nového a v širší společnosti je spjatý především s minulostí, v případě vizuální kultury a umění pak zejména s modernistickými architektonickými vizemi vyjadřujícími představy o novém uspořádání společnosti. Takovému zjednodušujícímu a do historie se nořícímu přístupu se chceme vyhnout. Samozřejmě nelze nezohlednit některé zásadní projekty, např. politické hnutí Black Panthers, umělecké vzdělávání Black Mountain College, architekturu florentských radikálních designerů UFO, Superstudio či 9999, případně i projekty Le Corbusiera či školy Bauhaus. Vždy je však nezbytné nabídnout pohled na to, jak se k daným myšlenkám vztahujeme dnes, a jak je s nimi tedy v oblasti obrazu pracováno. Východiskem pro interpretaci pojmu utopie je pro nás termín commons neboli společné sdílení. Umožňuje rozehrát v čísle pátrání po nových utopií v současné společnosti. Ptáme se po tom, jak jsou nové možnosti spolupráce, soužití, společného sdílení zdrojů, informací a komodit aktuálně reflektovány ve vizuálním umění (a s ohledem na historii odkud čerpají)? Zajímají nás oblasti komunitního a duchovního života, nových ekonomických sítí, radikální pedagogiky, současné vize možností vědeckého poznávání světa i způsoby utváření nových podob sociálních vztahů. Rádi bychom se pokusili hledat odpovědi na to, jaké jsou role a podoby utopie v současné společnosti, jež je nálepkována tolika dystopickými termíny (např. riziková či postpravdivá) a prostřednictvím tematického čísla chceme nabídnout pozitivní pohled ohledávající možná řešení současných katastrofických dat, scénářů a debat. Právě po nabízení řešení v době „permanentní krize“ je tolik voláno, jen málokdy jsou však v umění i teorii představena. Z pohledu obrazové komunikace se vedle fotografie budeme také více obracet k novým možnostem zobrazování, s nimiž umělci pracují, aby dokázali prefigurovat nové systémy komunikace a vztahů. Pracováno tedy s pohyblivým obrazem, videohrou i počítačovými animacemi.