Ariella Azoulay – Vidět genocidu: Obraz jako zbraň

Text Seeing Genocide byl původně publikován v Boston Review v prosinci 2023 a pro iniciativu No Photo v rámci Rencontres d’Arles 2025 byl autorkou upraven a znovu vydán. No Photo je autonomní projekt probíhající paralelně s festivalem Rencontres d’Arles 2025, který prostřednictvím absentujících obrazů a jejich textových popisů otevírá otázky etiky reprezentace, institucionální odpovědnosti a politických podmínek viditelnosti.

I.

Neexistuje nic jako jednotný obraz genocidy; existují ale obrazy v množném čísle vznikající v průběhu času, které mohou sloužit k vyvrácení argumentů popírajících rasové vydělování určité skupiny a její přeměnu v objekt genocidního násilí. Vycházím z tvrzení, že genocidu lze rozpoznat ve chvíli, kdy je z určité skupiny vytvořen „problém“, pro nějž jsou navrhována násilná „řešení“ v podobě vysídlování, shromažďování, vynucené zranitelnosti, věznění, vraždění, ničení a vyhlazování. Genocidní režim je takový, který tyto formy násilí produkuje, přiživuje, obchoduje s nimi, využívá je a legitimizuje, a zároveň své občany a občanky socializuje k tomu, aby je vnímali jako nezbytné pro vlastní ochranu a blahobyt. V posledních několika týdnech jsme svědky toho, jak Palestinci a Palestinky v Gaze prožívají genocidu.

Izraelský propagandistický aparát zatím spustil svou nejnovější kampaň s cílem umlčet ty, již odmítají přijmout jeho narativy, které jsou v rozporu s tím, co daní lidé vidí, slyší a co si pamatují a myslí při sledování nezápadních médií. Izraelská vláda využila fotografií a videí pořízených 7. října k vykonstruování souhlasu s genocidním násilím vůči Gaze a palestinskému obyvatelstvu obecně. Sedmačtyřicetiminutová kompilace obrazů a videozáznamů byla soukromě promítána vstřícně naladěným novinářům, státníkům a lobbistům ve čtyřiceti zemích; jednak s cílem získat globální podporu genocidního násilí vůči Palestincům a Palestinkám a jednak k posílení celosvětové zastrašovací a represivní kampaně vedené proti komukoli, kdo by se vůči této domnělé „válce proti teroru“ stavěl nebo ji „nechápal“, ačkoli se povětšinou jedná o válku namířenou proti arabskému lidu a muslimům a muslimkám. Obrazy však samy o sobě pravdu neobsahují. Existují ve vztahu s těmi, které zachycují: ať už s nimi, nebo proti nim. Jakkoli jsou obrazy ze 7. října bolestné, násilí, které je v nich obsaženo, již nelze zabránit; lze se mu však věnovat. Akt rozpoutání násilí proti těm, kdo žijí na druhé straně zdi, je neoddělitelný od genocidních podmínek, které je třeba rekonstruovat v souvislosti s tím, co zůstává mimo rámec každého obrazu pořízeného mezi mořem a řekou. Skutečnost, že obrazy násilí namířeného proti Izraelcům a Izraelkám jsou instrumentalizovány jako rozhodující důkaz legitimity izraelské reakce, je sama o sobě svědectvím o genocidě mířené proti Palestincům a Palestinkám.

Tato zinscenovaná bitva obrazů, jejímž prostřednictvím se Izrael snaží své násilí popírat, zamlžovat a zároveň prohlubovat, není ničím novým. Tento režim ji používá od svého založení v roce 1948, kdy bylo užití genocidního násilí k destrukci Palestiny ospravedlňováno obrazy, v nichž „triumfální řešení“, spočívající ve vytvoření židovského státu, „zvítězilo“ v očích euroamerických imperiálních mocností. Zničení Palestiny a pokus pohřbít ji pod státem Izrael – a tím Palestince a Palestinky připravit o možnosti obnovy, kompenzace a návratu – vnutilo prostoru mezi řekou a mořem genocidní podmínky. Tyto podmínky jsou vlastní osadnicko-koloniálním režimům. Kolonizátoři je udržují a snaží se je za každou cenu zachovat, aby se nikdy nedalo zpochybnit to, co Palestincům způsobili a co jim vyvlastnili. Kolonizátor a kolonizovaný jsou pozice, jež lidé zaujímají bez ohledu na své individuální postoje k těmto násilným podmínkám. Rozdíl mezi těmito pozicemi, stejně jako rozdílná míra vystavení násilí a délka jeho trvání, není sféře obrazů cizí.

II.

Před rokem 1948 nebyla Gaza izolovaným úzkým územním pásmem a její obyvatelstvo se mohlo volně pohybovat po celé oblasti širší Palestiny. S izolací Gazy od ostatních částí Palestiny v roce 1948 se však i otevřené moře proměnilo v hranici střeženou izraelským námořnictvem, které místním omezuje možnosti přístupu. Ještě před současným genocidním tažením žila více než polovina uprchlické populace Gazy v osmi přeplněných uprchlických táborech a hustota osídlení pásma umožňovala sever a jih propojit pouze dvěma hlavními silnicemi. Při probíhající destrukci Gazy vymazaly izraelské vojenské síly pětasedmdesát let vzpomínek vrytých do tohoto regionu; pětasedmdesát let ran a jizev po opakovaných genocidních „řešeních“ vnucovaných jeho obyvatelstvu. Zničení tohoto geofyzického archivu Nakby a druhé hromadné vyhnání těch, kteří znali každý jeho detail a fakticky se stali jeho archiváři, tedy Palestinců a Palestinek, je v souladu s genocidním násilím pokoušejícím se zahladit důkazy o vlastních zločinech. Izraelci a Izraelky, kteří tento svět zničili, nad onou naříkající zemí vyhlásili nadvládu s výlučným právem ji fotografovat. Cílem bylo zajistit, aby nezůstali žádní Palestinci, kteří by mohli pořizovat vlastní snímky či fotografovat své pachatele. Navzdory izraelskému imperiálnímu záměru monopolizovat výklad svých činů a odstranit lidskou pluralitu z pole fotografie však stále dokážeme rozpoznat zločiny, které tyto fotografie dokládají. Víme, že ještě před několika dny zde existoval určitý svět; předtím než bylo jeho obyvatelstvo prohlášeno za nadbytečné pro svůj palestinský původ. Ačkoli sledujeme, jak tanky rozbrázdily tvář země, vidíme také půdu, která se odmítá vzdát a zapomenout. Slyšíme slzy, sténání a nářek.

III.

Příslib sionistické státnosti v Palestině byl zároveň dalším „řešením“ stoleté evropské „židovské otázky“, která musela být na konci války – v situaci, kdy Evropa neodstranila své aparáty rasové segregace – znovu „zodpovězena“. Euroamerické imperiální mocnosti si nebyly jisté, jak naložit s množstvím Židovek a Židů, kteří po holokaustu zůstali odtrženi od svých domovů v táborech v Evropě (a Evropa je nadále považovala za nežádoucí a Spojené státy za nevítané), a tak převedly moc na sionistické vůdce usilující o suverénní stát v Palestině a uznaly je za výlučné zástupce židovského národa. Zájmy obou stran se protnuly ve chvíli, kdy Západ nechtěl přijít o tuto cennou kolonii ležící v srdci židovsko-muslimského světa. V rámci kampaně, která měla původnímu obyvatelstvu odepřít právo na suverenitu, tak euroamerické mocnosti proměnily své vlastní nepřátele, tedy Palestince a Palestinky, v nepřátele Židů a Židovek. Předtím mezi Židy a Palestinci neexistovala žádná historická nevraživost; obecněji řečeno, nepanovala ani mezi Židy a Araby či muslimy. Po staletí bylo možné být zároveň Palestincem a Židem nebo Židem a Arabem, aniž by se to vzájemně vylučovalo. Židé a Židovky žili spolu s muslimy a muslimkami v této oblasti a jejím okolí již před vznikem islámu a byli součástí arabského světa. Ke konci druhé světové války vznikla Organizace spojených národů, sloužící jako klíčový nástroj umožňující prosazení „nového světového řádu“. Jejím cílem bylo legitimizovat rozdělení území a přesun obyvatelstva a dát těmto krokům punc mezinárodního práva a uznání. Ani ne dva roky po svém založení vyhlásila OSN v listopadu 1947 plán na rozdělení Palestiny. S pomocí koloniálních výborů, jako byl ten anglo-americký, bylo vypracováno rozdělení Palestiny a předloženo jako „řešení“, které však nebylo po vůli většiny obyvatelstva Palestiny ani přilehlých oblastí (již tehdy rozparcelovaných pod francouzskou a britskou koloniální správou), kde žilo mnoho nesionistických Židů a Židovek. Tato rezoluce OSN dala zelenou některým ozbrojeným sionistickým skupinám, které k jejímu prosazení použily celou řadu genocidních technologií.

IV.

Namísto opakování formulací používaných Izraelem k vyjádření genocidního úmyslu chci upozornit na jejich vytrvalost a rozšířenost napříč izraelskými dějinami i společností. Jako někdo, kdo se narodil a vyrůstal v sionistické kolonii v Palestině, jsem takové formulace slýchala pravidelně: v ústní i psané podobě, na veřejnosti i soukromí, od státníků i „obyčejných“ lidí. Ti starší než já je poslouchali už od roku 1948 a byli společností vedeni k tomu, aby sledovali Palestince a Palestinky, jak opakovaně snášejí extrémní násilí, vždy ospravedlňované argumenty, které měly rozostřit jeho genocidní povahu a cíl – odstranit palestinské obyvatelstvo jako skupinu s vlastní historií, touhami, křivdami a sny. Vytrvalost a dlouhodobá přítomnost těchto nepokrytých vyjádření od nás vyžadují, abychom přehodnotili časové předpoklady pojmu genocida. Časové rámce připisované právní definici genocidy umožňují odmítání, popírání a legitimizování genocid páchaných západními koloniálními režimy. Takové genocidy netvoří ohraničenou událost, ale probíhají postupně a jejich trvání se shoduje s životností režimu, který je páchá. Namísto abychom předpokládali, že na varování před genocidou „máme ještě čas“, musíme tento přístup obrátit a říci, že nám čas naopak dochází; genocida již přivedla k zániku tolik aspektů palestinského života, že nesmíme přestat křičet, že se jedná o genocidu, a musíme dále podnikat kroky, abychom ji zastavili!

Osadnicko-koloniální genocidy mají špatně čitelnou povahu, protože jsou často páchány liberálními a takzvaně „demokratickými“ režimy, jež se opírají o část občanů a občanek (určitou skupinu v rámci dalších skupin pod správou), která věří, že i když jejich vláda uplatňuje násilné rasové technologie vůči kolonizovaným, jsou základy jejich režimu demokratické a spravedlivé. Totéž se odehrálo v Severní a Jižní Americe, Alžírsku i Palestině, kde koloniální aktéři své režimy nastolili a udržovali pomocí různých genocidních technologií. Tyto technologie fungují také prostřednictvím epistemologických mechanismů, které od sebe oddělují prvky, které by jako celek mohly genocidu dosvědčit. Posuzovat musíme soustavné a desítky let trvající užívání genocidního násilí proti Palestině a palestinskému obyvatelstvu jako skupině, nikoli nejrůznější jednotlivé události, z nichž se genocida skládá. Genocidní podmínky jsou kumulativním výsledkem genocidního režimu vybudovaného proti Palestincům a Palestinkám s cílem je eliminovat.

Současný totalitární režim komunikace vytvářený Izraelem – tedy takový, jenž proměňuje pravdu v „teroristický obsah“ a vyhledává ji či reprodukuje v zločinné podobě „konzumace“ – nevznikl ze dne na den. Globální imperiální mechanismy byly již dávno nastaveny tak, aby umlčovaly, dezinterpretovaly, cenzurovaly, zastrašovaly a trestaly ty, kteří by se stavěli proti skutečnému záměru režimu vnuceného Palestině. Právě v rámci tohoto režimu byli Palestinci a Palestinky učiněni postradatelnými a deportováni do koncentračních táborů zvaných uprchlické tábory, kde byl jejich život poznamenán humanitární krizí a vleklou smrtí; současně bylo izraelské občanství nastaveno tak, aby znemožnilo jejich návrat a odškodnění, což vedlo k militarizaci všech aspektů izraelského života. Způsob, jakým historici, historičky a další intelektuálové po celém světě zradili Palestince a Palestinky tím, že se podřídili triumfalistickému narativu o vzniku tohoto režimu v roce 1948, bude třeba ještě prostudovat.

V.

Genocida se nenachází v popředí obrazů, přesto ji v nich lze vystopovat. Pokud máme v úmyslu se dívat i mimo těla obětí zachycená na jednotlivých fotografiích, začneme si všímat určitých šablon a stop, které systematické užívání genocidních technologií na kolonizovaných zanechalo. Všechny takové výjevy vypovídají o jediném cíli Izraele: odstranit Palestince a Palestinky z území mezi mořem a řekou a zlikvidovat jejich způsob života, jejich otisk v půdě této země, jejich autonomii, důstojnost, živobytí a pohled na svět. Záplava fotografií palestinského obyvatelstva tento cíl dosvědčuje. Fotografování Palestinců a Palestinek v tak velkém rozsahu však nezačalo bezprostředně v roce 1948; existuje jen málo snímků z jejich vyhnání do Gazy a ze vzniku „pásma Gazy“, které mělo sloužit jako „řešení“ s cílem separovat a zadržet 200 000 Palestinců a Palestinek vyhnaných sionisty z jiných částí Palestiny. Jak ukazuje má vizuální rekonstrukce v publikaci „From Palestine to Israel: A Photographic Record of State Formation“ (Od Palestiny k Izraeli: Fotografický záznam o utváření státu, 2011), vysídlení byli nahnáni do tohoto úzkého územního pásma, kde do té doby žilo přibližně jen 75 000 lidí. Krátce poté byla oblast obehnána ostnatým drátem a vypukla první humanitární krize. Šlo o očekávatelný důsledek souběžného užití genocidních technologií zahrnujících vysidlování, shromažďování a zabíjení. Jen velmi málo fotografií vrhá stín na prvních dvacet let existence tohoto státu. Většina z nich byla pořízena v uprchlických táborech v okolních zemích; Palestinci a Palestinky na nich vystupují jako bezprizorní uprchlíci připravení o svět, ve kterém v Palestině žili plnohodnotný život. V tomto období se sionistický zájem na vybudování státu protnul s evropskou potřebou zbavit se viny za genocidu spáchanou během druhé světové války; Evropa se raději chtěla prezentovat jako osvoboditelka židovského národa. Za těchto podmínek sionisté ve shodě s evropskými imperialisty dotáhli existenci Izraele jako fait accompli, tedy hotovou věc. Od roku 1967, navzdory tomu, že Izrael dobyl Gazu, Západní břeh a části Sýrie, kladlo obyvatelstvo uprchlických táborů v těchto oblastech několik let odpor. V reakci na to Izrael použil genocidní technologie k likvidaci a vnitřnímu vysídlení Palestinců a Palestinek a zavedl různá „řešení“, která je měla hromadně odstranit a zotročit jako pracovní sílu.

Postupně se Gaza (stejně jako Západní břeh) stala největším militarizovaným otevřeným fotografickým ateliérem na světě; místem, kde se mohli Palestinci a Palestinky kdykoli stát náměty toho, čemu se běžně říká „fotografie s lidskoprávní tematikou“. Izraelské síly začaly vystavovat obyvatelstvo Gazy genocidnímu násilí prostřednictvím soustavných vojenských útoků (s názvy jako „Obranný pilíř“, „Odraz ozvěny“ či „Lité olovo“) vedených co pár měsíců a někdy i častěji. Během první intifády se Gaza stala skutečným fotografickým ohniskem a velkolepou laboratoří, v níž se testovaly jak nové zbraně na palestinském obyvatelstvu, tak i míra tolerance Západu vůči uplatňování těchto technologií za bílého dne. Z tohoto „naleziště“ byly vytěženy statisíce fotografií Palestinců a Palestinek, které se publikovaly, projednávaly, šířily, nakupovaly, prodávaly, dražily a ukládaly do tiskových archivů, muzejních sbírek, archivů nevládních organizací a dalších institucí. Navzdory mnoha patrným rozdílům mezi jednotlivými snímky jsou Palestinci téměř na každém zachyceni jako životy, které lze postrádat, takže jejich zabíjení je spíše než narušením řádu potvrzením jejich postradatelnosti. Pokud se v záběru objevují také Izraelci a Izraelky, jsou většinou zobrazováni jako vojáci a vojačky „ve službě“, jako agenti státu představující jeho zákon a pořádek. Takové fotografie bývají zpravidla rámovány z lidskoprávní perspektivy, která se soustředí na tíživou situaci obětí spíše než na režim a technologie, jež tyto podmínky vytvářejí. Podobné rámování, které vizuálně signalizuje výzvu k humanitární pomoci namísto odsouzení režimu porušujícího humanitární právo, normalizuje postradatelnost palestinského života. Po izraelském prohlášení o stažení z Gazy v roce 2005 bylo na toto území uvaleno další „řešení“: bylo proměněno v největší koncentrační tábor na světě.

Toho bylo dosaženo pomocí vězeňské (neboli karcerální) technologie, která izoluje Gazu od ostatních částí Palestiny i od světa a vytváří pro její obyvatelstvo všeobecné podmínky pomalé smrti; podmínky, jež lze, jak jsme byli svědky po 7. říjnu, kdykoli urychlit. Navzdory tvrzením aktérů tohoto vězeňského režimu, že již Gazu neovládají, podniká izraelský stát i nadále útoky z moře, ze vzduchu i ze země a současně Palestince a Palestinky udržuje izolované od světa. Palestinské obyvatelstvo, které bylo tak dlouho prezentované jako zranitelný subjekt v obrazech zachycujících porušování lidských práv, je nyní vyhlazováno před očima celého světa, aniž by bylo uznáno za oběť koloniálního genocidního násilí. Plány na další destrukci Gazy nevznikly 7. října; Izrael je připravoval po léta a uskutečňoval v malém i velkém měřítku již od roku 1948. Násilí páchané v posledních týdnech se liší rozsahem i intenzitou hrůzy od všeho, co jsme dosud zažili. Stejně tak je jiný i odpor milionů lidí po celém světě, kteří odmítají přijmout imperiální narativ, jímž Izrael a Spojené státy toto násilí ospravedlňují. Probíhající násilí však nelze nahlížet odděleně od systematického užívání genocidních technologií proti Palestincům a Palestinkám v uplynulých pětasedmdesáti letech. Ti, kdo tyto plány vypracovali, jen čekali na příležitost je realizovat. Jak se v průběhu let opakovaně nechali slyšet mnozí generálové a politici osadnicko-koloniálního režimu, izraelská armáda pouze potřebovala záminku či událost, která by její zásah legitimizovala; jakmile ji obdržela, mohla jej začít naplňovat.

VI.

Ve svém líčení procesu s Adolfem Eichmannem Hannah Arendt napsala, že „genocida je reálnou možností budoucnosti“, a tudíž „žádný národ na Zemi […] si nemůže být dostatečně jist svou trvalou existencí“. Imperiální vlády nereprezentují lidstvo, ale logiku svých rasově profilujících režimů. To jim propůjčuje imperiální právo se vzájemně podporovat, kdykoli uplatňují genocidní násilí. Miliony lidí v ulicích po celém světě, kteří zatarasují silnice, protestují před sídly a továrnami výrobců zbraní, blokují jejich dodávky a demonstrují v bezprecedentních počtech na podporu Palestinců a Palestinek, si uvědomují, že řád lidskosti je znovu pod útokem. Potvrzují, že bychom v pojmenování genocidy, která se právě odehrává, neměli selhat. Pokud i tato vlna genocidního násilí zůstane nerozpoznána a pokud genocidní režim, který ji páchá, nebude zpochybněn, nebudou v ohrožení pouze Palestinci a Palestinky, ale i další.

Úvaha Arendt o zločinech proti lidskosti je v tomto ohledu poučná. Takové zločiny se podle ní vepisují do těl obětí, ale zároveň jsou páchány i proti společenství, v jehož jménu se dějí; jdou proti zákonům tohoto společenství a v širším smyslu i proti řádu lidskosti, který je postaven na rozmanitosti. Palestina byla zničena proto, že sionisté a sionistky nechtěli, aby Palestinci a Palestinky žili mezi nimi; režim, který sionismus nastolil, měl být zhmotněním tohoto genocidního záměru. Prosazování rasového zákona, který je urážkou lidské rozmanitosti, je od roku 1948 samotným raison d’être tohoto režimu a tvoří jeho základy. Je to právě tento zákon, který by měl přestat platit mezi řekou a mořem, aby všichni obývající tento prostor mohli být svobodní. Musí být zrušen v zájmu palestinského obyvatelstva, aby mohlo znovu nabýt svá práva na návrat a opětovně vybudovat svůj svět; stejně tak musí být zrušen i v zájmu izraelských Židů a Židovek, aby se mohli osvobodit od sionismu, zbavit se pozice pachatelů (tedy jediné role, kterou mohou v tomto genocidním režimu zastávat) a znovu si přivlastnit rozmanitou židovskou historii, o kterou byli připraveni, když byli donuceni vtělit se do vykonstruované izraelské identity definované nepřátelstvím vůči Palestincům a Palestinkám. Izraelci a Izraelky si mohou zvolit, zda budou jednat jako občané a občanky svého genocidního režimu a přijmou transformaci tragického 7. října jako součást jeho ospravedlnění, anebo – jak to udělali někteří – znovu zaujmou svá místa jako členové a členky sdílené lidskosti a odmítnou genocidní podstatu svého režimu.

Obrazy genocidy z posledních týdnů dokonce mohly inspirovat jiná východiska. Mohly přimět Izraelce a Izraelky uznat svůj osadnický status a překonat mylnou víru, že uplatňování genocidního násilí je může zcela ochránit před vzdorem kolonizovaných, nebo mohly podnítit masové hnutí volající po generální stávce, které odmítá podporovat a vykonávat genocidní násilí koloniálního režimu a sloužit v armádě, která má zjevné genocidní úmysly. Přívalu obrazů, na nichž je nepřetržitě pácháno genocidní násilí vůči Palestincům a Palestinkám (především v Gaze, ale i na Západním břehu), by se mohlo kdykoli zabránit – kdyby ovšem užívání těchto technologií nebylo normalizováno, ospravedlňováno a legalizováno jako prostředek k napadání palestinského obyvatelstva.

Černobílé statické snímky pořízené v Palestině během Nakby roku 1948 dnes znovu ožívají znepokojivým a bolestným způsobem v podobě pohyblivých a barevných obrazů. Záběry přicházející z Gazy – alespoň tehdy, když Izrael neodpojí elektřinu a internet – lze jen stěží nazývat obrazy, neboť zachycují osoby, které v obdélníkových nehmotných formátech volají po zastavení genocidy. Nejde o izolované výjevy něčeho, co se už událo, ale o vizuální megafony, které nás vyzývají k rozpoznání desítky let trvající genocidy a k jejímu okamžitému zastavení. Nazvat genocidu pravým jménem zároveň znamená odmítnout jakákoli další genocidní „řešení“ pro Gazu a Palestinu, jakmile současné zabíjení ustane.

Text | Ariella Aïsha Azoulay